Už si to nevybavuji přesně, ale odhaduji, že to mohlo být zhruba začátkem roku 2008, kdy mé srdce prvně zatoužilo po fretčím společníkovi. Párkrát se mi o fretce dokonce i zdálo, o malé černé potvůrce, které jsem dala jméno Morrie. Nakonec to byl ale můj bývalý přítel, kdo se rozhoupal a rozhodl, že si freťuli pořídíme.

A tak jsme začali hledat. Hledali jsme na internetu, prošli jsme chovné stanice i  nechtěná zvířátka, ale byla asi špatná doba, protože jsme žádnou freťulku k mání nenašli, nebo alespoň žádnou takovou, která by nebyla z druhého konce republiky. Napadlo nás, že bychom se mohli zajet podívat do nedalekých Budějovic (bývalý přítel pocházel ze Strakonic) do jednoho obchodního domu (název si už nepamatuji), kde měli Zoo shop. Existovala šance, že by tam freťule mohli prodávat.

Oba jsme se nemohli dočkat, až zvířátko budeme mít doma, takže jsme neotáleli ani chvilku, sedli jsme do auta a vyrazili :)

No, Zoo shop tam byl...a v něm i fretka...a ne jen jedna. Za mřízemi poměrně prostorné klece chrněly stočené do klubíčka  hned tři - dvě tchořovité a jeden albínek. Radostí skoro bez sebe jsme šli, nebo spíš tak trošku běželi, pro paní prodavačku, aby nám je šla ukázat. Ta ochotně svolila a klec pro nás otevřela. Bylo to velmi zvláštní, nikdy předtím jsem fretku v ruce neměla, a tak jsem k těm zvířátkům najednou cítila veliký respekt, měla jsem strach z jejich zoubků, ale po opakovaném ujištění, že nekoušou, že jsou hodné, jsem se konečně osmělila a tu menší tchořovitou jsem si vytáhla ven z klece. Nezdálo se, že by jí to nějak vadilo, ale očividně nehodlala zůstat jen na jednom místě. Využila toho, že je venku z klece a kroutila se jako žížala ve snaze uprchnout a prozkoumat okolí :) 

Přestože se zvířátko ze všech sil snažilo utéct, moc se mi líbilo a hned mi bylo jasné, že právě tuhle z těch tří chci. Mému tehdejšímu příteli se sice více zamlouvala druhá tchořička, ale já zvítězila - byla to přeci ta z mého snu :), a celá nadšená jsem se chystala oznámit prodavačce, že si ji bereme.  Jenže paní prodavačka nám s politováním oznámila, že se jedná o matku se dvěma mláďátky a že freťule, kterou držím v ruce, je ještě příliš mladá, než aby se už mohla oddělit od matky. No, nemusím asi říkat, že jsem zůstala stát jako opařená. Co teď? Nechtělo se mi to vzdát. Po menší poradě s přítelem jsme se tedy rozhodli, že si je tedy vezmeme všechny tři, tchořovitou matku a dceru a bílého klučinu. 

Paní prodavačka tuto záležitost v rychlosti telefonicky projednala se svým nadřízeným, který souhlasil a dokonce nám dal i slevu :) 

A tak nakonec dopadlo vše dobře a my si místo jedné freťulky odváželi hned tři ustrašené smraďoušky :) A přestože mi první část mého já říkala, že jsem cvok, co budu dělat se třemi fretkami, co na ně řekne mamka (protože jsem v té době bydlela ještě s rodiči a mamka takováto stvoření se srdce nenáviděla), mé druhé já bylo z fretiček přímo unešené :)

 

A tady jsou fotky Oggyho a Morrinky, mamušku Miušku bohužel vyfocenou asi nikde nemám...

 

 

Jako správní zbrklí a nezkušení chovatelé jsme si freťulky koupili, aniž bychom pro ně měli klec, ale počítali jsme s tím, že ji koupím v bazaru u přítelkyně mého taťky, jen co se vrátím od přítele domů. Jediné, co jsme měli, byla maličká přepravka, kterou jsme koupili spolu s chlupáčky. 

Když jsme si fretčí trio přivezli domů k přítelovým rodičům, dívali se na nás jak jinak než jako na pomatence. Ale neměli žádné zvláštní námitky, a tak jsme se vydali na dvorek, do dílny a stodoly hledat kožíškům nějaké prozatimní ubytování. 

Fretíci mezitím poletovali po přítelově pokoji a zkoumali všechno, na co dosáhli :) Dokonce v růžcích nechali i několik pokladů, potvůrky :D

Teď už si přesně nevzpomínám, jestli jsme jim bydlení udělali z krabice nebo velké plastové přepravky, každopádně když si na to teď vzpomenu, uvědomuji si, že to bylo hodně nezodpovědné pořídit si zvířátko, o kterém jsme skoro nic nevěděli a ani pro něj neměli nic nachystaného. 

V pondělí hodně časně ráno jsem freťulky zapakovala do přepravky a vyrazila jsem autobusem domů ze Strakonic do Mladé Boleslavi. To byla panečku cesta - autobus plný lidí, kteří se chtěli ještě dospat, a tři malé fretky, zavřené v prťavé plastové přepravce...to nešlo k sobě :D Ty malé potvůrky neúnavně škrabaly a škrabaly, a to zejména v těch částech, kde to bylo nejvíce slyšet. Čekala jsem, že mi každou chvíli někdo musí vynadat. Bylo to pro ně dlouhé, a tak se z místa, kde jsem s těmi mými pokládky seděla, začala linout i dost nepříjemná vůně. No, asi je každému jasné, že jsem se hodně těšila, až budu z autobusu venku...

Freťule se mnou musely ještě přežít den v práci, ale to už proběhlo v klidu, byly přece jen unavené z těch naschválů, které mi dělaly v autobuse :D

No a pak přišla další těžká zkouška - přinést je domů a obeznámit s tím  mamku. To bylo ze všeho nejhorší...

Zabrala jsem za kliku u vchodových dveří a...nic. HURÁ! Nikdo ještě nebyl doma. Mamka se zatím nevrátila z práce. Měla jsem špetku času na to, abych chlupáčky ubytovala. Snažit se o nenápadnost (jako v dětství s myškami, křečky a potkany) nemělo žádný smysl. Tihle vetřelci byli z jiného těsta než hlodavci :D Tak jsem postavila klec, pro kterou jsem se stavila u bývalého přítele (mívala jsem v ní králíčka) na dobře viditelné místo, dala do ní záchůdek, pelíšky, načinčala jsem ji a pustila jsem tam fantastickou trojku. Víte, v té době jsem ještě pořád věřila, že fretkám načinčaná klec chvíli vydrží, a taky jsem stále žila v tom, že ten záchod prostě jednou přestanou odsouvat od stěny, a vyhazovat stelivo je přece taky věčně bavit nemůže. Teď už dobře vím, jak hluboce jsem se mýlila... Usmívám se nad vzpomínkou, jak jsem při sebemenším přerovnání, přestěhování, přeorganizování nábytku v kleci (jejím osazenstvem), jednodušeji dělání bordelu, klec otevřela, a dávala vše zpět na své místo, urovnávala pelíšky a deku, zametala stelivo...znovu a znovu...jednou...pětkrát...dvacetrkát...bledá vzteky, klející...spousta sprostých slov tehdy opouštěla má ústa :D A ti malí nezbedové jako by se mi vysmívali. No nic, vraťme se k tématu.

Klika cvakla, dvéře letí...mamka vchází do síně :D

...a ne sama. Na pomoc si vzala i otčíma, u něhož člověk nikdy netušil, na které straně fronty bude vlastně bojovat.

"Co to má jako bejt???" 

Seděla jsem s andělským úsměvem na své posteli, svatozář musela prosvítat až nad střechu. Přiblblý výraz, a neměla jsem nejmenší tušení, co bych měla asi říct.

"Koule, to si snad děláš prdel!" - mamce zvadl úsměv. Mimochodem, Koule je moje přezdívka. Mamka mi tak říká odmalička. Vlastně, přesněji řečeno, když jsem byla maličká, říkala mi Kulíšku, nebo Kuličko...a teď už jsem velká, tak...

"Okamžitě to vyhoď, tohle tady nebude! Fuj, smradlavý krysy!" - stála tam, ruce v bok, fakt z ní šla hrůza!

Přešla jsem z andělského výrazu na smutné psí oči.

"To jsou frekty, mami. Že jsou úžasný?" - už když jsem to říkala, bylo mi naprosto jasné, že to vyjde nastejno, jako bych jí odpověděla: "Ano mami, jsou to krysy, odporný, a navíc fakt strašně smrdí!" 

Na scéně se konečně objevil i dosud mlčící Václav, můj otčím. 

"No to nemyslíš vážně?! Tohle tady nebude, s tim nepočítej!"  - řval jak tur, vztekloun!

Mamka stále ruce v bok, Václav zrovna tak. Rychlý pohled na ně, pak na klec, znovu na ně, a na...koberec... Byl rozmazaný...přes slzy. Začala jsem bulet, jak malá holka. Oggoušek, Morrinka a Miuška mi už přece jen přilnuly k srdci, a že bych se jich měla vzdát, bylo pro mě nepředstavitelné. Bulela jsem, přestože jsem věděla, že mi to nepomůže. Ale pomohlo. Tedy, trochu. Ukecala (tedy spíš ubrečela) jsem to na to, že si můžu nechat jednu z nich doma, zbylé dvě musí zůstat ve Strakonicích. I tak to byl nečekaný úspěch. Slzy vystřídal úsměv. Sice jsem nevyhrála na sto procent, ale malá výhra taky výhra. Jsem optimista, a tak jsem si říkala, že časem povolí všechny tři...

Nepovolili... :(

Navíc bylo vážně vysilující tahat je, chuďátka, každý druhý víkend autobusem do Prahy, v Praze z Čerňáku metrem na Anděla, a odtamtud zase autobusem do Strakonic (protože doma se mi o ně samozřejmě nikdo starat nechtěl), a pak v pondělí ve čtyři ráno absolvovat zase to samé zpět, samozřejmě s tím samým scénářem, jako při naší první společné cestě. Ale jak se tak říká - když je miluješ...

Tenkrát, když jsme s přítelem hledali fretku na internetu, jsem vždy při pohledu na fotku albínka či albínku říkala, že bych takovou fretku nikdy nechtěla. Nelíbily se mi ty červené oči. A co čert nechtěl, rodiče přítele byli ochotni akceptovat rovněž jen jednu fretku. Kdo myslíte, že přišel po pár týdnech na řadu, aby šel o dům dál? Byl to albínek Oggoušek, nad kterým jsme, ač s těžkým srdcem, vyřkli ortel. Miuška tedy zůstala ve Strakonicích, Morrinka u mně, a Oggouška jsme šli nabízet po akvaristikách. Hrůza! Teď už bych to za nic na světě neudělala! Bohužel (nebo spíš bohudík) ho nikde nechtěli. Byl u mně s Morrinkou týden, pak další...a co se dalo čekat - strašně jsem si ho zamilovala. Přešla ho puberta, a najednou byl pro mě nejkrásnější, nejúžasnější, nejdokonalejší miláček, kterého bych se nevzdala ani za nic! Ovšem mamka s Václavem neustoupili. Maximálně jedna fretka! Tak jsme řekli a tak se stane! 

Bylo to těžké, ale nakonec jsem dala inzerát s tím, že nabízím Morrinku k adopci. Šlo to rychle, lidí se ozvalo hodně. Dala jsem si záležet, abych vybrala někoho vhodného. Nakonec zvítězila paní z Prahy. Při předání se nad Morrískem úplně rozplývala. Dokonce i přesto, že se jí její nový miláček zakousl do měkké kůže tam, kde tvář přecházela v krk, a odmítal se pustit. Říkala jsem si - ANO! To bude ta pravá! Dokonce jsem od ní ještě časem dostala pár fotek, jak se Miňonka (přejmenovala si ji) má, jak převrací kbelík v koupelně, jak tahá toaletní papír a jak si spokojeně spinká :)

Oggoušek tedy zůstal u mne, Mia u přítele, Miňonka u nové paničky v Praze. Jelikož však toto není pohádka, ale život, žádné "žili šťastně až do smrti" se bohužel nekonalo. S přítelem jsme se rozešli, a od té doby jsem už nikdy nespatřila nejen Morrinku, ale ani Miušku :(

A tak jsme s Oggouškem osiřeli. Ne však na dlouho. Hned první zimu se k nám přidal nový společník - malý ježeček. Našla jsem ho jeden listopadový večer, když jsem se byla projít. Cosi prťavého se snažilo přejít silnici. Samozřejmě mě to stvoření hned zaujalo, jako každé zvířátko, které kde zahlédnu. Nejdřív jsem si myslela, že je to myška, ale k mému překvapení tam pochodoval úplně mrňavý ježeček. Hned jsem se snažila vybavit si vše, co o ježcích vím, a téměř jistě jsem věděla, že takhle maličký by zimu sám nepřežil. Vzala jsem ho tedy do mikiny a šup s ním domů. Zvážila jsem ho (měl sotva 200 gramů) a na internetu jsem si ověřila, zda by přece jen nebyl schopný zimu přečkat sám. Nebyl. Má domněnka se potvrdila. Milý malý jehelníček tedy zůstal na zimu u nás :) Pořídila jsem mu klícku, extra papání nebylo třeba. Dostával to, co Oggoušek, granulky, vajíčka, občas nějaké to masíčko. Ale nebyl to zrovna dobrý společník. Zvláště v noci ne! S Oggouškem sice nebyli nijak kamarádi, ale v jednom byli oba za jedno - nenechat mě vyspat, níkdy! Oggoušek měl v oblibě kolem půlnoci začít lomcovat mřížemi. Občas jsem to přetrpěla v posteli, samozřejmě s plnou pusou vrčení a sprostých nadávek. Ale většinou jsem to nevydržela a šla ho na chvíli vytáhnout ven (ač jsem si velmi dobře uvědomovala, že je to to nejhorší, co můžu udělat), a doufala jsem, že se trochu unaví a bude spát. No, byl dost neúnavný...nicméně, když se konečně odebral ke spánku a já spokojeně zavřela oči a začala usínat, ozvala se ta druhá příšera! Co dělají ježci? No funí. A taky dupou. Hodně dupou! A pšíkají, prskají, a já nevím co všechno ještě. Každé malé dítě přece ví, že ježek je noční zvíře. Takže dát si ho do pokoje, kde se spí, může fakt jen úplný pitomec! Jo, to jsem taky věděla. Jenže bohužel jsem neměla jinou možnost :( A tak přišly další sprosté nadávky, polštář na hlavě...další polštář na hlavě...a ráno jsem vypadala jako hodně důkladně vysušená mumie, čemuž odpovídala i má nálada, sotva se ozval budík. Ale stačil jeden pohled na Oggouška, vyvaleného v kleci, a srdce mi opět zjihlo. Chudák malý, měl budíček, protože jsem ho potřebovala nutně pomazlit :) Ale nelitovala jsem ho. Za prvé - to měl za to řádění v noci! A za druhé - nezdálo se, že by mu to vadilo. Párkrát si zívl, protáhl se, nechal se podrbat za krkem, několikrát mi olízl ruku, a už už se dral pryč, aby kolem mě mohl v příštích minutách poskakovat, jako smyslůzbavený :)